"Druhý den jsem se “přestala cítit těhotně” a tušila, že tohle prostě není ok. To se potvrdilo i v ordinaci."

"Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. Mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych to nepřála."

"Byly doby, kdy jsem jí nesnášela a nechtěla ji ani vidět, protože jsem měla pocit, že mi rozbila rodinu."

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždy vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Raději ale já, než mé děti nebo někdo blízký."

"Zažili jsme nepočítaně dní plných naděje, a taky spoustu dnů zoufalství. Mám ale za to, že nás to ještě sblížilo."

V tu dobu mě “zradil” blízký člověk, který tu informaci o mé nemoci pustil do světa, přesto, že jsem si to nepřála.

"V těch nejtěžších chvílích se objevila moje láska z mládí. Neodradila ho ani moje nemoc, ani fyzická změna. Byl a je mi oporou."

"Pět dní před Vánoci jsem však samovolně potratila. Dost mě to vzalo, ale nemohla jsem se bolesti zcela poddat, protože tu byl můj syn."

"Týden mi trvalo, než jsem pochopila, že otázka: „Proč právě já, když jsem v životě nikomu nic zlého neudělala?“ - nebyla na místě."