"Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. Mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych to nepřála."

"Byly doby, kdy jsem jí nesnášela a nechtěla ji ani vidět, protože jsem měla pocit, že mi rozbila rodinu."

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždy vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Raději ale já, než mé děti nebo někdo blízký."

V tu dobu mě “zradil” blízký člověk, který tu informaci o mé nemoci pustil do světa, přesto, že jsem si to nepřála.

"V těch nejtěžších chvílích se objevila moje láska z mládí. Neodradila ho ani moje nemoc, ani fyzická změna. Byl a je mi oporou."

"Pět dní před Vánoci jsem však samovolně potratila. Dost mě to vzalo, ale nemohla jsem se bolesti zcela poddat, protože tu byl můj syn."

"Týden mi trvalo, než jsem pochopila, že otázka: „Proč právě já, když jsem v životě nikomu nic zlého neudělala?“ - nebyla na místě."

"Lidem s rakovinou se říká, že musí s tou mrchou bojovat. Já ale nechtěla bojovat. Já jsem svou rakovinu přijala a poděkovala jsem jí."

"Stále mi v hlavě zní věta z lékařské zprávy vyšetření jater: „prakticky nelze detekovat zdravou tkáň.“"

"Když mi vypadaly vlasy, to jsem proplakala několik dní. Já vím, že vlasy zase dorostou, ale je to ta ženskost, která vás najednou opouští."

"Nastaly nějaké komplikace a já skončila na JIP, kde mě potkal těžký „disociativní stupor“ – odešla jsem si do svého světa, nevnímala jsem."

"Oznámil mi, že kromě 30 cm střeva, slepáku, mi vzal i vaječník (jeden, včetně dělohy, jsem již neměla)."